Můžeme je milovat, můžeme je nenávidět, ale to je tak asi jediné, co se s tím dá dělat... Málokterý domácí hudební projekt vzbudil za poslední dva roky tolik emocí, jako Čokovoko. Už jen samotný název je dechberoucí, navíc pro zaryté puritány a moralisty zní trochu víc přes čáru. Ona vůbec syrová poetika vysokoškolačky Adély a sociální pracovnice Zuzany přináší místy až perverzní sladění provokace, recese, absurdity a dnes už i vyhlášených tanečních kreací v hadrech ze sekáče, které celé improvizovaně vypadající choreografii dodávají ten správně ujetý šmrnc. To vše s patřičnou dávkou nadsázky a (sebe)ironie.